Get Adobe Flash player
Seznam článků
Týká se nás všech
Tradice masáže kojenců a malých dětí
Všechny strany

 

 

Týká se nás všech

 

Každý ví, jak kontaktní tvorové jsou všichni primáti – mláďata se nepřetržitě drží svých matek, v každé volné chvilce se staří shluknou do houfu a vzájemně si probírají srst, ve chvílích zděšení se i dospělí křečovitě obejmou po způsobu, který nám připadá nápadně povědomý třeba z filmů o bombardování. Není divu – po stránce emocí je člověk primát jako každý jiný, jen způsobem uvažování a řečí našeho typu se od nich dosti zásadně odlišujeme. I lidé jsou neobyčejně kontaktní, jak je ostatně patrno u všech archaických kultur a také u mnoha vyspělých – každý návštěvník Iránu je překvapen tamní vřelostí a dotykovostí: oblíbené osoby včetně cizích návštěvníků jsou hlazeny, objímány a pusinkovány při každé jen trochu vhodné či z našeho hlediska i nevhodné příležitosti. Naše euroamerická kultura si totiž zvolila zcela jinou cestu, v níž se každý postupně uzavírá do své osobní bubliny, kterou mu nikdo nesmí narušit.
Člověka vůbec nejvíc šokuje způsob zacházení s kojenci: jejich situace se ovšem od dob našeho dětství zlepšila, byť mírně. Odebírání novorozeňat a jejich masové skladování odděleně od matek, kde křičela tak dlouho, až upadla do mdlobného spánku, je asi nejhorší způsob týraní malých človíčků, jaký si lze vůbec představit – kdyby takto v některé zoo zacházeli s novorozeňaty šimpanzů, dočkali by se asi „vřelé“ odpovědi.
Dnes už je to lepší, ale přesto je stále zvykem batolata odkládat k spánku do izolovaných postýlek v temné místnosti – není divu, že se jim tam nechce. Naopak můžeme vidět bezproblémově spící africká mimina na zádech jejich matek okopávajících řekněme maniok, ač by se zdálo, že tam příliš pohodlí nemají – mají tam ovšem tělesný kontakt. Už dosti dávno byla v zaalpské Evropě distance vůči osobě, s kterou mluvíme, zhruba na délku natažené paže, na jihu jen na délku nataženého předloktí – návštěvník Itálie si často říkal: „Co to po mě asi chce?“ a domorodec: „ to se mne štítí, nebo se mě bojí?“
Dnes se postupně severoevropská norma stává všeobecnou a ve Spojených státech už je jakýkoli dotyk mimo nejbližších rodinných příslušníků zcela zapovězen – při přiblížení cizího dítěte je nejvhodnější reakcí útěk: kdo by je z dopuštění osudu pohladil po hlavě nebo se s ním i jen dal do řeči, riskuje nařčení z pedofilie, čarodějnictví našich dnů. I ten , kdo by je při nevhodném chování napomenul, jak bývalo i od cizích lidí dříve běžné, se dočká nejspíš policejní intervence. Takováto atmosféra ve společnosti poškozuje mezilidské vztahy z dlouhé perspektivy. „Pokud se k nám někdo blíží jako zákazník, pacient či žák, je třeba v něm vidět především potenciálního nepřítele a žalobce a je třeba s ním zacházet opatrně a distancovaně, asi jako s vosou!“

 

To se nás v naší ambulanci netýká!